zápisníky

Už mnoho let si vedu zápisníky, do nichž si poznemenávám vše možné. Asi tak kolem roku 2016 se mi ovšem přihodilo, že mi ruka začala do jednoho ze zápisníků kreslit a nehodlala v tom přestat. Kreslil jsem více či méně vždy, ale nikoli s takovou intenzitou. Najednou mě však fixy, tužky, pastelky, tuše, barvy začaly zachraňovat před všemožými hrůzami, které se na mě valily ze všech stran. Ruka se mi takto poprvé rozjela na jedné z jakýchsi úředních schůzek – zaznemenával jsem fragmenty slyšeného, vesměs naprosté jazykové šílenosti (viz též sbírka Zevnitř) a do textu vkresloval viděné: unavené ksichty, kafíčka, pohled z okna a pod. Časem jsem se rozkreslil v čekárnách, v dopravních prostředcích, při různých prostojích, před usnutím.

Zaznamenávám, co se naskytne, mnohdy z pouhé potřeby kontaktu s barvami, čarami a papírem: od karikatur a asociativních kresbiček přes snové i reálné krajiny vytvořené ze skvrn třeba až po jakési seismogramy duševního stavu, kodrcání vlaku, poslechu skladeb poslepu apod. Vrstvím a překrývám, trhám a stříhám a prostřihuji, prorážím, mačkám, přelepuji, skládám. Často do zápisníků vlepuji papírky nalezené na ulici: lístečky se seznamy nákupů, nečitelné poznámky apod., jakési fragmenty cizích privátních sfér. Mnohdy vložím i obrázky, které kreslily moje děti. Poznamenávám si věci zaslechnuté i čtené, často vícejazyčně. Kolážuji a montuji. To vše zcela bez ambic, z pouhé smyslové potřeby, důležitá je zde pouze vložená energie: jedná se o živelnou mentální haptickou laboratoř, o zachycení momentů, kdy se utíkám k liniím a barvám. Je to můj otisk, moje intimní stopa, stopa přežití, ventil mého papiňáku. Živelný protipól vůči sterilní platformě, na které tyto "deníky" zveřejňuji: tedy vůči internetu a digitálnímu světu vůbec. Neboť k onomu digitalizovanému světu ztrácím víc a víc důvěru.

Zápisníky mají ještě jeden účel: je to taková malá soukromá galerie, která slouží k pobavení přátel a rozpoutání diskuse nad nesmysly. Nezřídka se stává, že svým kamarádům ukazuji, jak ta která věc vznikla, kde se vzal materiál, jak se obkresluje skvrna, případně co jsem zase našel a fascinovaně objevil. A oni se zpravidla chytnou a reagují. Městem chodím se skloněnou hlavou, neb se neustále koukám na zem, kde se co povaluje. Stejně tak mám napjaté uši. Neustále s sebou nosím penál s pastelkami nůžkami a lepidlem (staré kožené pouzdro na mikrofon) a zápisník.