Volker Braun

S Volkerem Braunem jsem se seznámil v roce 2013, v rámci setkání českých a německých spisovatelů v Hradci Králové. Překládat jeho verše byl neuvěřitelný zážitek a zároveň pěkná lopota: Braunova poezie je často vázaná, mnohdy psaná v jedenáctislabičném rýmovaném jambu, její jazyk je nebývale koncentrovaný a exaktní, kousavě ironický, černě groteskní. Tento autor navíc hojně využívá prostředků literární montáže, jeho texty jsou plné skrytých narážek a reálií, takže klíč k jeho textům je často velmi obtížný. Braun je jedním z mála autorů bývalé DDR, kteří se nedali udolat režimem, houževnatě zastával roli kritického patriota a nehodlal opustit Východní Německo. Byl také jedním z prvních, kteří v roce 1976 podepsali protestní rezoluci proti vyhoštení písničkáře Wolfa Biermanna. Kritický zůstává dodnes - a vede-li se v českých literárních časopisech ona jalová diskuse o angažované poezii, pak by snad Braun mohl být příkladem literární angažovanosti, která se nezvrhává v agitku; Braunova tvorba je srostlá s dobou svého vzniku, je krajně kritická, nabroušená, zároveň ovšem zůstává svobodnou, mnohoznačnou a težko uchopitelnou. Zůstává poezíí, dělá si prostě, co chce. Níže tři texty, se kterými jsem se dost pral, ale které mám z přeložených kousků nejradši.     

 

POSLEDNÍ DROBNÉ

 

Už došlo na úspory, co jsme dali

Do špižíren svých, než jsme zkrachovali.

Odvaha zmizela, vzpurnost taky

„Das Volk“ jste bývali, svobodné duše

A já jménem Volker teď měl bych suše

Vám pofoukat bolístky svými fláky

A v nákupním centru pak mírnit tlaky.

Své životy v handlu jsme rozpustili

Však doufáme, že jen na malou chvíli.

Za duše své přespříliš nežádáme.

Čím jenom jsme a co si namlouváme?

Jsme žebráci, jen zdání, které klame.    

 

(2009)

 

 

BOHOSLUŽBA

 

Ve svátečních oblecích stojí tady

V hlubokých závějích ty dlouhé řady.

Kam kráčíte v tom černém oblečení?

Snad za prací, co už dávno není?

Svou svítilnu každý si nese v tlapce,

I v temnotě jde se pak pěkně hladce.

Vzhůru se škrábete v prudké stráně

Vzhůru, tam na kopec k Svaté Anně.

Vy pradávní soudruzi  propuštění,

Teď najednou chce se vám do modlení

A ve stánku božím klepete kosu.

Jó bejvalo teplejc, neteklo z nosu.

Teď znova tu stojíte, sjednoceni

V té modlitbě, v níž stopy Slova není.  

Poslyšme píseň, jež zní nám z kůru

O Něm, jenž stoupá se světélkem vzhůru. 

 

(2011)

 

 

LEGUÁNI

 

Po chrámech zbyly jen šedavé trosky

V nich válejí se leguáni, bosky.

Pod víčky občas probleskne vzruch.

Tu najednou tělíčko kamenité

Se vymrští na svoje nožky hbité

Obratem chňapne několik much.

 

Jsme novým druhem: rodem leguánů

Jenž válí se v prachu bankovních hal.

Bez hnutí čekáme, co  bude dál

Když pod stůl se zhroutily stohy plánů

A čas a moc páchnou jak zatuchlina

A slunce se plahočí, ránem vzlíná.

 

(2007)