Martina Hefter

Narozena 1965 v obci Pfronten (Bavorsko), prozaička, básnířka, performerka. Ve své tvorbě často spojuje text s pohybem a živou akcí, iniciátorka a vedoucí literárně-tanečního projektu Bewegungsschreiber – Dichtung. Žije v Lipsku. Přeloženo z německého originálu Vom Gehen und Stehen. Ein Handbuch. Gedichte, (Idstein, kookbooks 2013), vyšlo v Souvislostech 4/2014 

ležet

                                               na zádech, trávník na koupališti

Tělo mám jak obalené standardními postoji. 

Nezhroutilo se, 

jen se prolomilo v opak poplachu.

Z hmatatelných výdutí v trávníku 

lze stále vytušit napětí.

Učím se zmítat dechem,

udržovat stabilitu,

postava antického bojovníka

zasaženého v podkolenní,

stále naživu, v lehounkém chvění vln

smýkne se v záškubu do prohlubně

pod klenbou rtů.

Protloukám se, metám kolem

sebe bukvicemi. 

stát

                                               na banketu

Póza: Kmotr, váhavý, rozkolísaný. Hraju pantomimu bankovního domu s prosklenou fasádou,

uvnitř fontánka. Převrácená. Bankéři, prosím, shlukněte se kolem mě

ještě těsněji, ach, ještě trošku. Už brzy poplaveme v přespříliš, každý zajištěn.  

Každá jistota však bude odplavena, spláchnuta do bažin,

mám dojem, že obmyslím si paže kolem hlavy, a taktéž

i nožičky: já, přeskupená na podnose.  

Obkrouženost sevřená ve vážnosti, bohatství,

gravitace, sekvence se opakuje: póza

o poznání stabilnější, hraju pantomimu cihlových obkladů,

Tíže a nad ní jakési nebe.

Propletu se tím vším jak labyrint vinného sklípku, potom to valím

domů v jednom ze sudů.

chodit

                      vedle někoho, do koho jste tajně zamilovaní

Tak jako vymrští pošťouchnutí. Pulzuji.

Teď se mi nehýbej, nakupuju, surfuju po akáciích, 

voním se, okouším to evidentní zlato.  

Ukaž mi ještě jednou ten

trik s labutím krkem a já

sjedu tvou siluetu sešívačkou.

Moře vždy vypít až do dna, vždy vrhnout se

v ten pradávný repertoár: musím si odvyknout

chůzi pod mraky.

Jen se tak procházet. Chyby trousit. Brebentit

o šeříku a trzích s akciemi. V chůzi ti ukážu

žár.

mávat

                                            někomu v odjíždějícím vlaku

Obkroužena detaily, chvilkovým bytím

zdvihne se moje ruka do výše

tak jako nůž, když zajede do másla.

Měla bych všechny pohledy z nádraží

stočit na naše drama, navzájem

rozbíhající se povahy, mám být ztělesněná

přítomnost, vykřičník, zatímco moje myšlenky,

divoce prokvetlé, táhnou pryč do lesů kapradin?

Zřítit se, znovu se posbírat, znovu

se zřítit, v každém ohledu víc než dost.

Tvůj nástup je litanie.

Moje mávání je přiměřené.

Úkol, jeden z mnoha.

Dupat

                                Sklizeň vína, pomocné práce

Plavu v jednom ze sudů, přebudována hraju

pantomimu vážnosti, tíži domu, na krajně

nestabilních vzpěrách, jen ustát se  –  brzy se překotím –

vypadnu téhle z břečky, samozřejmě.

Bankovní kmotři se odvalili do sklepa

bez peněz,  jsem poskládaná z nehmotnosti.

Brzy skočím do skla, s nohama na ramenou, opakuji,

z chození domů člověk nezbohatne,

už mi zbývají jen nožičky.

Člověk by musel zaníceně pózovat.

na těch stabilních, ty stabilní však

ne a ne se hnout.