Nabídka dne
Dnes už dávná minulost. Předchůdkyně kapely Voni. Volné pahudební sdružení, které vzniklo v roce 2002 a zaniklo přibližně o čtyři roky později. Líheň mnohých písní z repertoáru skupiny Voni, mimo jiné i hitů "O prcání" nebo "Na záchodě neni papír". Tvůrčí písničkářské tempo bylo svého času závratné, frontman skupiny (já), ač totální nehudebník, se zavázal každý rok sepsat a natočit jedno album, a to doživotně - vydrželo mu to asi tři roky (alba "Břišní tanečnice", "Kybernetická noc", "Bimbo D", po jedné vynechávce pak jako doháněčka následovalo jedno dvojalbum "Svět očima Munkikiho + Ajntopf",. Alba byla nahrávana po sklepích a obývácích, s využitím té nejbídnější zvukové techniky. Nahrávali jsme bez mixu, natvrdo, na jeden mikrofon - někdo stál dál, někdo blíž. Cédéčka jsme pálili s kamarádem Zdeňkem v jeho starém plesnivém bytě, obaly i potisky jsme vyráběli ručně - např. první album "Břišní tanečnice" jsme potiskli usmoleným linorytem napatlaným tuší, následující album jsme stříkali sprejem a polepovali vystříhanými nálepkami... Skupina, zpočátku stimulována dozvuky studentsky recesistické rozpustilosti, se časem začala potýkat se vzrůstající pasivitou a leností mých spoluhráčů, jež nakonec vedla k totální tvůrčí nepoužitelnosti. Skupina mívala i své stránky na jiném zadarmovém webu, které existují dodnes - zde ovšem opět působil pouze pn, a to v alibistické masce perverzního egomaniaka, viz zde:
v souvislosti s Nabídkou dne stojí za zmínku jedna dávná recenze Pavla Pechouška věnovaná prvnímu albu. Byla napsána v Mnichově, během letní brigády v BMW (získané montérky dodnes používány v Ursonate). Pechoušek, myslím, velice dobře vystihl povahu celého našeho tvůrčího sdružení:
P.Pechoušek k prvnímu albu (Břišní tanečnice, 2002)
Čirou náhodou se mi dostala do rukou kazeta s nahrávkou muzikantské prvotiny začínající liberecké skupiny "NABÍDKA DNE". Nečekal jsem nic zvláštního, vždyť takových uskupení se dnes na naší hudební scéně objevuje stále více a o jejich úrovni víme své. Když jsem se však zaposlouchal do tónů první písně, bylo mi jasné, že tady se jedná o něco zvláštního a ojedinělého.
Hravost, fantazie, netradiční postupy, mezihry a melodie se mísí s překvapivě vyzrálými texty. Ze všech skladeb sálá neutuchající aroma entuziasmu a na některých místech až ohromující radosti ze života, mládí a přátelství. Myslím, že nebudu ani v nejmenším hyperbolizovat, když prohlásím, že od dob nesmrtelného "Aktualu" se na naší alternativní hudební scéně nic podobného neobjevilo. Během poslechu písně "Prasák Bláha" jsem si dokonce povšiml nápadné podobnosti se songem "Miluju tebe a Lenina." Je to opravdu jen náhoda nebo inspirace a záměr? Tento hit, se kterým Knížák slavil v 60. letech úspěchy, zejména na tradičních ústeckých čajích a dnes již legendárních festivalech, Na hrádečku, u manželů Havlových, však zůstává i nadále nepřekonán a může sloužit jako inspirace do buducna.
Jediné, co snad lze partě libereckých mladíků vytknout, je nedostatek nástrojů doprovázejících ony magické texty. Například při bluesových rytmech by se instrumentálně jistě uplatnila záchodová mísa či bicykl - rumbakoule na všechno opravdu nestačí.
Pokusme se v následujících měsících a letech sledovat, jakým směrem se bude "Nabídka dne" ubírat nadále a zda udrží stanovený kurs i tempo. Pokud skupinu neopustí její mladistvý elán, nadšení, půvab a talent, myslím, že se mají příznivci třetí kultury na co těšit.
Mgr. Pavel Pechoušek, archeolog, München 2002
Za zmínku stojí i reflexe Annette Krieger (z článku pro časopis MitOst):
(...) Außerdem trat Pavel an jenem Abend mit seiner Band auf. Die Band heißt „Nabídka dne“ (Tagesangebot), und zeichnet sich dadurch aus, dass keines ihrer Mitglieder ernsthaft ein Instrument spielt. Einer blies mit einem Schlauch gluckernde Blasen ins Wasser eines riesigen Einmachglases, ein zweiter spielte Rassel mit Hilfe einer mit Reis gefüllten Zitronensaftplastikflasche, ein dritter sang in den Milchtopf hinein, Pavel selbst schrabbelte auf einer verstimmten Kindergitarre herum, während Zdeněk mit einer Handytaste (biep biep biep) die Rhythmusmaschine machte. Hape Kerkeling und der mit dem Katzenklo (Helge Schneider, dt. Komiker, d.R.) sind Waisenknaben gegen „Nabídka dne“ (...)
Níže několik ukázek z naší tvorby:
Naše divoká léta popisuje i má dávná, nepříliš zdařilá reportážní skizza, jež skupinu zachycuje v pozdní tvůrčí fázi, kdy už jsme hráli pouze ve dvou - Já a Zdeněk:
Jak jsme dělali předpeklí LESSYHO WOHNI aneb jak Jérôme Boyon slavil narozeniny v Dolní Suché
V sokolovně bylo natřískáno. Řvoucí vlasatci v džínovejch bundách, drsný okovaný ženy, všude spousta rozšlapanejch pivních kelímků, vzduchem lítaly panáky a kouř. Prkenné stoly mokvaly rozlitým pivem, okna zadrátovaná, zářivky zadrátované, ze stropu visely na dlouhých řemenech prastaré gymmastické kruhy.
Na podiu vybaveném masivní koncertní aparaturou, právě probíhal jakýsi neslyšný divadelní kus. A vida, v hlavních rolích Jérôme Boyon a Marcello Billiardi, oba zpití na na mol. Jerome máchal rukama a o čemsi rozprávěl, na hlavě papírovou korunu, vyzáblý Marcello vlál v bílém plášti nad psacím stolem pokrytým rozházenými papíry. Celé to představení působilo dost beznadějně. Děj se nedal vysledovat, publikum hlučelo tak, že nebylo slyšet, co se oba protagonisté snaží sdělit. Pod jevištěm se občas vztyčil zoufalý bělovousý režisér Luděk Roubíček, který ječel vztekle na osazenstvo sálu, aby se laskavě ztišilo a respektovalo úsilí herců. V odpověď se mu ozývalo mocné: „Polib si prdel, my chcem LESSYHO WOHEŇ!!! KDE JE LESSY? WOHÉÉŇ“
Takhle to tam vypadalo. Čekali jsme malou poklidnou hospůdku a ona takováhle velkokapacitní ratejna. Radši jsme se drželi stranou, u žíněnek a ripstolí a tiskli se ke svým křehkým hudebním nástrojům. Čekali jsme, co bude. Bylo nám to vlastně úplně jasné, co bude, jen jsme tomu pořád nechtěli uvěřit.
A opravdu: Když představení skončilo, Jerome se odpotácel z jeviště dral se davem k nám. Radostně se na nás vrhl, a prohlásil, že teďka jsme na řadě my. A už se prej těší, čím ho překvapíme a ať prej mu, pěkně prosí, zazpíváme píseň o Paříži. Přitom nás postrkoval vzhůru na jeviště. Protestoval jsem, že na podium v žádném případě, že když už to musí být, tak to provedeme nenápadně, pod podiem, aby se v nouzi (kdyby nám chtěl dát někdo přes držku) dalo zdrhnout. Jerome odplul mezi stoly a po chvíli se přiklátil se zamotaným prodlužovákem.
Tak jo Jerome, ty darebáku, když máš ty narozeniny teda, máš nás na svědomí - zapojili jsme našich pár skromných šňůr, hrábl jsem zkusmo do strun a zahuhlal do mikrofonu. Naše bídné combo neslyšně zachrchlalo. Zdeněk prokloktal pístky své pomačkané trupmety, olízl své masité rty. Když teda Paříž, tak Paříž, dali jsme se do toho:
paříž už neni to co bejvala
přiletěla totiž naše kapela
ajfelovka se celá ňák zkřivila
vítěznej oblouk se položil
Zdeňkova trumpeta troubila co mohla, já neslyšel ani sám sebe ani svou kytaru, vlastně jsem se orientoval jen podle Jeroma, který přímo před námi křepčil v šíleném tanci a řval „ať žije NABÍDKA DNE, ty volé! Paris ne plus, Paris, ty volé“ Rytmickou orientaci též udávala hlava zpitého punkera, který odpočíval hned u našeho reproduktoru a třepal schlíplým čírem. Žádné jiné fanoušky jsme tu očividně neměli - ranaři rozladěně odhlíželi od stolů a vrhali na nás temné pohledy...
paříž už neni to co bejvala
v buloňskym lesíku už neni ani noha
všichni totiž táhnou za náma
přiletěla atraktivní kapela
Zahřměla salva výkříků, snad ještě mocnější než při Roubíčkově záhadném dramatu: „Děte do prdele čurini! Přestaňte voxidovat! My chcem LESSYHO WOHEŇ! LESSYHO WOHEŇ chceme!LESSY-LESSY-LESSY!“ Vůbec jsme netušili, co nebo kdo je to LESSYHO WOHEŇ, ale tahle reakce nás vybičovala. Rozhodli jsme hoblovat oheň neoheň, prdel neprdel, jako když hrdina Sandokan seká mačetou. Zdeněk troubil, až mu pukaly tváře, já mlátil do kytary a řval ze všech sil do mikrofonu:
paříž už neni to co bejvala
v lůvru popadaly všechny vobrázky
přiletěla revoluční kapela
pařížanky si rvou podvazky
paříž už neni to co bejvala
před notrdamem přistál náš talíř
přiletěla populární kapela
paříž už vůbec neni paříž
Naši uměleckou produkci, která se vlastně ani nestačila ještě plně rozvinout, nelítostně ukončil šlachovitý prořídlý vlasatec. S nasraným výrazem se vrhl k našemu reproduktoru a zařval: „...a už toho fakt nechte svině!“ Na ta slova nám vyrval kabel ze zdi a my ještě chvíli hoblovali naprázdno.
A tu se v temném rohu sokolovny vztyčilo několik mohutných postav. Vytušili jsme, že tohle nemůže být nikdo jiný než LESSYHO WOHEŇ. Postavy byly obrovské, pekelnické, černé, strašidelné. Dav se před nimi ve zbožné úctě rozestupoval, a ony kráčely přímo k nám. Dlouhé kožené nohavice rázovaly sálem, ostruhy řinčely. Rozklepala se nám kolena. V okamžení bylo jasné, tohle je konec. Konec naší kapely NABÍDKA DNE. Tyhle příšery nás rozšlápnou jako šneky. Utéct není kudy.
V poslední chvíli se ukázalo, že jsme se báli zbytečně. Těmhle pořezům jsme evidentně nestáli ani za to rozšlápnutí. Překročili nás jako mrzký psí výkal, vyšvihli se na pódium, jejich obří pracky se chopily lesklých černých nástrojů. Monstrózní černé reproduktory se rozvibrovaly sálem a sfoukly nás z předpeklí. Sokolovnou zaduněli Black Sabbath a bylo vymalováno.
Dav šílel nadšením, kruhy se zběsile rozhoupaly.
Jerome se k nám naposledy prodral, celý šťastný z našeho výkonu, pogratuloval, tiskl nám dlouze ruce a odměnou nám vsypal do futrálu pár drobných na benzín (později jsme to spočítali, a bylo to přesně 46, 50Kč). Pak se i se svou papírovou korunou odpotácel neznámo kam, nejspíš hluboko do víru tance...posléze jsem se dozvěděl, že toho dne vůbec žádné narozeniny neměl.
Za NABÍDKU DNE Pavel Novotný
(Liberec! egalité! fraternité!)