Zvukostroje

Hudební i zcela nehudebních nástroje, které jsem stvořil, poupravil či třeba jen nalezl. Uvádím zde jen ty nejdůležitější či nejsrdečnější. Zvukostroje jsou používány při naší hudební produkci, a některé snad ještě častěji při mých literárních čteních a halekáních: promlouvají a hrají, vytvářejí ruchy, hluky, zvuky, rytmy. Působí jako rytmická či melodická opora přednášeného textu, často tak pomáhají překlopit báseň v píseň - svou nehudebností však i píseň rozbíjejí. Někdy dochází i k tomu, že tyto stroje nechávám mluvit a hrát a ustupuji do pozadí, případně předstírám, že mluvím, ale přitom jen naprázdno pohybuji ústy (viz především Silvrex a jeho modifikace).

ŽÁROBEDNA / GLUTENKISTE

SILVREX

Tento první model Silvrexu vznikl kolem roku 2004. Název navrhla moje kamarádka Myrna - řekla, že "todle se prostě nemůže menovat jinak". Nedávno jsem se dozvěděl, že Silvrex je jakási chráněná značka - patent pro galvanické pokovování. Takže prodejní artikl už z toho nebude. Jedná se o přístroj, kterým lze libovolně kvákat (pohybem dlaně přitlačené k ozvučnici), nahrávat a reprodukovat naprosto cokoliv, plynule měnit rychlost posuvu nahrávky. Je to přístroj hudební i mluvní, případně obojí zároveň, je to přístroj, který vypadá jako foťák, ale není to foťák. K dnešnímu dni má několik modifikací (viz níže, další ve vývoji), které bylo nutno zhotovit jako záložní, neboť Silvrex začal po letech používání selhávat. Též jsem přišel na to, že není špatné užít více přístrojů paralelně - nechat je znít jeden přes druhý. Silvrex je pro mě zdaleka nejdůležitějším a nejuniverzálnějším zvukostrojem. Na lidi působí stále hádankovitěji, neb analogové věci s pohyblivými částmi se vyskytují v dnešním digitálním věku stále méně. Silvrex je velice dobře slyšet v písni Menuju se Zdeněk nebo například v závěru kompozice Vesmír - promlouvají z něj hlasy dvou známých českých literátů.... Při čteních ho používám například jako simulaci "nařvané" kytarové linky. Na horním snímku též skládá Silvrex zvukovou poctu Vladimíru Boudníkovi (Galerie U Rytíře, 2011, společně s L. Lukuvkou a Jakubem Nykosem Ouhrabkou).

Dosavadní typy Silvrexu:

Silvrex                                                      Silvrex Gold                                  Silvrex Š    

Ve zvukové kompozici "Suita pro tři Silvrexy" (předvedené v rámci festivalu Svět knihy 2013) jsem tyto přístroje využil do krajnosti. Silvrexy zde po dobu deseti minut promlouvaly, řvaly, drnčely, skučely a ječely ve stereofonním rozložení, navzájem se doplňovaly a byly dirigovány.

LAKOVACÍ PISTOLE

Tento zvukostroj dělá nekompromisní hluk a v mžiku zklidní publikum. Lakovací pistoli často používám při živém předvádění písně "Dělám v klidu u mašiny",  jež je též v reperotoáru skupiny Voni. Pistole se dá se použít velmi rytmicky. Našel jsem ji v jedné staré garáži, chtěli ji vyhodit, zachránil jsem ji.

EUROPA

Hrací strojek jako jediná funkční část starého budíku Europa po mém dědečkovi. Hraje "Na krásném modrém Dunaji" a používám jej velmi často - a to pouze pro jednu píseň-báseň o ženskejch pracujících v závodní jídelně, píseň se jmenuje "V neděli sme dělaly jídlo"  a patří k velmi jemným a tichým kouskům. Využívám postupného zpomalování strojku, píseň takto postupně dobíhá, až zcela zmizí.

GUMIKROFON

Jednoduchý a univerzální nástroj, jenž využívá vibrace obyčejných gumiček připevněných k plechové ozvučnici. Na prvním snímku na něj hraje (resp. do něj mluví) Jakub Nykos Ouhrabka

VELOFON

Zvukostroj, který byl využit například v písni "Nikde v tomhle městě". Využívá náhodného ladění cyklistických drátů, zároveň slouží jako ozvučný pult, který lze spojit s v podstatě s čímkoliv. Na snímku z Galerie U Rytíře je spojen např. se strojkem na mletí masa. Velofon je tč. ve výslužbě - byl příliš neohrabaný a rozměrný, a jeho živý zvukový efekt nakonec nebyl tak silný jako třeba v případě lakovací pistole, kterou lze prostě sbalit do batohu a stisknutím spínače v mžiku zjednat klid. Taky jsem si všiml, že podobné nástroje jako velofon využívají různá industriální a hudebně alternativní sdružení - a tak jsem o něj prostě ztratil zájem, rozebral jsem ho a jeho fragmenty prozatím odložil do sklepa.

KYTAROTOR

Kytarotor má zajímavou historii. Základ totiž vůbec nebyl vytvořen mnou, ale kýmsi jiným - nevím kým. Kdysi mi to bylo darováno k narozeninám, s vysvětlením, že to bylo  pro mě zakoupeno v nějakém vetešnictví - byla to jakási elektrická kytara vyrobená z masivního dveřního prahu a dalšího velmi tvrdého prkénka. Zcela syrově na to byl připevněn indukční snímač ze staré kytary Jolana, prostě ho tam čísi ruka přiskřípla velikou sponou z ocelové tyčoviny. Tradičním způsobem se na to hrát nedalo, bylo to zřejmě určeno pro techniku hraní na steel-guitar: pražce to má jenom namalované, na nich napsané noty (často přelepené papírovou lepicí páskou a znovu popsané!), evidentně to někdo dlouhá léta používal (snad na to hrál po hospodách pomocí panákové sklenice?). Dost prazvláštní je i ten konec s kolíčky, jehož oplechování má zřejmě opět samostatnou minulost, vypadá jako fragment loutny či citery; jeden z kolíčků je dokonce vyroben ze dvou desetníků slepených dentakrylem. A zakončení té věci: kuličkové ložisko s přišroubovaným kouskem hrubě střiženého plechu. Naprostý vrchol bastlířského umění, hromada energie, neuveřitelný artefakt! Ovšem nevěděl jsem co s tím, hrát se na to kloudně nadalo, přinejlepším to hrálo jako prachšpatná elektrická kytara. Proto jsem tento prefabrikát dále montérsky zpracoval: Připevnil jsem na něj rotační kotouč (disk ze studiového magnetofonu spojený s filmovým kotoučem), který jsem zpřevodoval s elektomotrorem ze starého gramofonu. Po zapnutí se to točí a drnká plastovými jazýčky v nastavitelných mezích o struny. Do strun se také dají zaplést různé předměty (například příbory), které se drkáním různě posouvají, takže zvuk se neustále mění. Nadále to však zůstává zvukově dost fádní, navíc je to příšerně těžké  (musel jsem na to připevnit dubové držadlo ze starého nalezeného nočníku, aby se to vůbec dalo nějak uchopit). Použil jsem to vlastně jen jednou, a to při jednom vystoupení v pražském Café v lese. Nebo vlastně nepoužil: Zvukař o to zakopl a omylem tomu urval kabel. Tento předmět myslím navždy zůstane spíše objektem než opravdovým nástrojem....ale mám ho velmi rád.

TELEFON

Na snímku "telefonující"  Luděk Lukuvka při poctě Vladimíru Boudníkovi. Telefon používám především při čteních, jako alternativu k mikrofonu, a nezřídka jej propojuji s efektem ozvěny, takže telefoující vlastně telefonuje sám se sebou, sám k sobě. Telefon zároveň slouží jako scénický prvek - např. jako demonstrace marně se někam (něčeho, někoho) dovolat...

ROURA

Tato konstrukčně primitivní troubel původně vznikla z nouze, kdy prostě nebylo na co hrát, ale časem se ujala jako efektní doplňek některých písní. Zazní například ve společnosti saxofonu Jana Bažanta v písni "Plešatej a vošklivej" nebo v písni "Na záchodě neni papír"

DÍTĚX

Dítěx je jedním z nejobskurnějších nástrojů této přehlídky. Váže se k mému "růžovému období" (přibližně 2002-6), zřejmě jako poslední produkt z celé řady. Tenkrát jsem byl posedlý demontáží starých panenek a následným spojením jejich končetin, očiček, oušek s různými přístroji. Shromážděné panenky dokonce lezly po stropě mého literárního kabinetu, po stoupačkách a rourách ústředního topení - nakonec mi byl udělen rázný příkaz je odstranit. V pokoutném vytváření frankensteinovských monster mi však nikdo zabránit nedokázal. Sestrojené objekty bylo lze různě ladit, nahrávat s nimi zvuky a opět je reprodukovat. Dítěx je vlastně plně funkčním radiomagnetofonem (jenž je navíc vybaven pohledným kvákadlem), je největším z růžové rodiny a jako jediný (s výjimkou přebarvené Růženy, viz níže) zůstal v mém vlastnictví - ostatní kusy jsem různě rozdal. Milanovi jsem dělal svým růžovým obdobím dost starosti, snažil se mě z toho vyvést, říkal, že je to prostě úchylné a ať už toho nechám. Především ho iritovaly ony nešťastné zmučené panenky. Dnes, jako otec dvou dětí, jeho rozhořčení plně chápu - panenky už nevraždím. Přesto se někdy k Dítěxu uchyluji jako k šokujícímu a záhadnému objektu - naposledy jsem ho použil při moderování 10. výročí pořadu PremEdice Radioateliéru ČRo3, ve Školské 28, jež bylo spojeno se křtem sborníku Michala Rataje "Zvukem do hlavy". Dítěx nám do toho krásně kojenecky plakal, a na moment tak působil jako opravdové zvukové dítko.      

OPTIMUM

Název Optimum vznikl tak, že byl prostě vystřižen pouzdra na stejnojmenné doutníky a nalepen na zadní stranu tohoto hudebního nástroje. Optimum tvoří slepou větev zvukostrojů, zůstalo takřka nevyužito - nepočítám-li divočárny s Nabídkou dne, kde se hrálo na všechno. Původní úmysl byl spojit dětské klavesy s kvákadlem. Levné klávesy ale zloblily, vynechávaly, měly navíc velmi nevýrazný zvuk - přístroj se tak stal pouhým polomrtvým objektem. Vznik: kolem roku 2003

LUXOMATIC

Další ze slepé větve. Beznadějně ztracen, nemám ani foto. Hrávalo se na miniaturní klávesnici a točilo se k tomu šlauchem. Vznikl asi tak kolem roku 2002.

RRR

Též již neexistuje. Byla to podivná věc, která snad byla původně rádiem, ale časem už byla schopna vydávat jen tupé "rrrrrrrr". Nevěděl jsem co s tím, nakonec jsem to vyhodil.

RŮŽENA

Vůbec první ze zvukových objektů. Naprosto prehistorická věc. Děti a zvířata se toho bojej. Růžena musela vzniknout snad někdy kolem roku 1997, myslím. V jejím nitru se skrývá dávné sovětské rádio Sokol. Dříve měla jemně růžovou barvu; později, během "růžového období" byla přebarvena takto sytě starorůžově. Dodnes hraje, ač prožila všemožné věci, sloužila prostě jako rádio, hlava mluvící mnoha světovými jazyky, kterou jsme tahali všude možně, mí přátelé ji jeden čas brali jako člena smečky, ovšem dost ji trápili. Růžena je dnes na odpočinku ve sklepě. Kdysi jsem o ní napsal básničku, jíž nikdo, kdo nepoznal Růženu, nemůže rozumět. Ta báseň je vůbec dost pochybná, píše se tam, že Růženě uši vlají ve větříku, což je hrubá nadsázka - Růženiny uši nikdy vlát nemohly, neb jsou z papírové kaše tvrzené disperzí a cementem. Napsáno opět zřejmě kolem roku 1997-8 (vyšlo v debutové sbírce Sběr) tu je: